TROŠKA Z HISTORIE FOTBALU
Když jsme v roce 1988 zakoupili domek v Novém Oldřichově, tak jsme se dostali do doby, kterou popisuje ve svém tehdejším hodnocení tehdejší významná fanynka, paní Milada Novotná, maminka dnešní hvězdy seriálu OKRESNÍ PŘEBOR Davida Novotného. Zápis jsem získal z archívu největšího znalce oldřichovského fotbalu, Vladimíra Satranského a pro vás přepsal do této podoby. Jistě poznáte všechny aktéry.
Jaroslav Pokorný
V době, kdy jsme zdědili dosti velkou částku peněz, zaskočilo nás to tak, že jsme opravdu nevěděli, co s nimi. Snad právě šeď velkoměsta nás přiměla k tomu, abychom alespoň na víkendy jezdili do zeleného. Takže jsme začali shánět chalupu. Dost jsme jich viděli, každá však nás něčím odradila. Konečně jsme narazili na Nový Oldřichov, který prostě vyhovuje ve všem. Naši kluci se oba aktivně zapojili do zdejší jednoty JISKRA, která je místní hybnou pákou všech kulturních i sportovních akcí. Její nejmenovaný předák, zavilý kuřák, snad právě proto, že má po infarktu kouření zakázáno, je úžasně činorodý člověk. Nesmí chybět při žádném podniku, nejraději však má hodnotící schůzky a porady po prohraném či vyhraném zápase v místní hospůdce. Tam se scházívají všichni aktéři. Nejvíce soudů, rad a připomínek mívá Karel, mohutný bývalý kapitán mužstva, který hraje zásadně tělem a mluvidly. A nevěřili byste, jak je na hřišti platný! Zelená plocha mezi brankami hýří jeho pestrými průpovídkami, zvučnými nadávkami, ostrou kritikou a později pak uklidňováním rozhodčího. Veliká škoda, že je několikrát zraněn a v současné době i vyloučen a proto trpí pouze v hledišti. Jediné co mi na něm vadí, je kladný vztah k některým praktikám, které mi nesedí u fotbalisty jeho kvalit. Dalším, téměř nepostradatelným hráčem je Pavel, krakonošovitý střední záložník, který po nápovědě z lavičky dokonce dokáže i přihrát spoluhráči. Pokud však pro zranění delší dobu nehraje, mužstvo ztrácí svou údernou sílu. V poslední době, po havárii s kolenem se soustředí zejména na odborné a bleskurychlé rady rozhodčímu, zvláště, jedná-li se o pestrobarevné karty. A vůbec, s ním i ostatní fandové a fanynky se na lavičce dost zapotí, když vám řeknu, že Oldřichov dává i góly. Rtuťovitý záložník nebo levé křídlo Robert, uličnicky zvaný Pigi, není-li zcela vyčerpán zábavou z předchozího večera, dokáže bojovat jako lev. Často jeho rychlý pohyb nelze pouhým okem usledovat. Hledáme-li ho tam, kam směřuje přihrávka, určitě si zavazuje tkaničky či popíjí sodovku na zcela opačném konci. Přesto to bývá právě on, kdo zachytí odražený míč, překvapí svou levačkou soupeřova brankáře a my máme opět důvod se zhluboka nadechnout a zakřičet: „Góól!“ Nemohu se nezmínit o jedné z nejdůležitějších postav našeho mužstva, o Honzovi, který k nám přešel od rivalů z Kamenického Šenova, kde prý už „Nic nehráli!“ Je to podsaditý, velice důrazný záložník, který dostane-li se s míčem za polovinu, okamžitě střílí. Procento jeho úspěšnosti nedokážu odhadnout, je však pravdou, že je mu dána důvěra celého mužstva při trestných kopech a někdy i penaltách. Jeho trestňák je zvlášť výhodný ve chvílích, kdy naši vedou a potřebují čas. Dokud jsem nechodila na kopanou s Oldřichovem, byla mi upřena podívaná na tak dlouhou střelu s přímou dráhou letu, která často mizí za obzorem. Většinou pak pro míč běží místní činovníci, kteří nejsou vybaveni takovou rychlostí jako hráči a naši si mohou dobrých pět minut zaslouženě vydechnout (musím podotknout, že náhradní míč je dobře utajen Karlem kamsi pod lavičku). Honza je i specialistou na pravý rohový kop. Když k této situaci při hře dojde, začne se odvíjet se strhující pravidelností následující děj. Stoper Mirek, neboli Guma, rozhýbe svou mohutnou postavu k jednomu z nejrychlejších pohybů, jakých je schopen a počne se nachýlen vpřed, přesunovat k levé tyči, kde bude usilovat, většinou bohužel zcela marně, o trefení míče hlavou. Pak se, evidentně pomaleji, zase vrátí na svůj post. Jeho hlavním úkolem je totiž radit a korigovat práci svých dvou krajních obránců, Péti a Jardy. Péťa je jeden z nejrychlejších mužů v našem celku, kamarádí však s Robertem, takže ho dost často obtěžuje vzpomínka na probdělou noc po diskotéce. Přesto mu žádný útočník není schopen utéci, horší je to však s míčem, který se od jeho nohy občas kutálí ke zcela jinému dresu, než k jakému byl určen. Ale přítomen je ještě Jarda – Pinďa, který v nouzi nejvyšší upadne. Tu přes nerovnost terénu, tu přes nohu útočníka – předvede dlouho nacvičovaný a přesně provedený parakotoul s příslušným bolestným zvukovým doprovodem – a rozhodčímu nezbyde opravdu nic jiného, než odpískat na něj faul. Nevýhoda této taktiky však spočívá v tom, že je-li Jarda skutečně zraněn, dost dlouho mu nikdo nevěří a pomoc nepřichází. Největší pohromou pro družstvo však je, když Jarda mine všechny nástrahy i míč a za tímto posledně jmenovaným se nekompromisně vrhne střední záložník Broněk a přesnou malou domů skóruje. Tento optimistický mladý muž je jinak neohrožený bojovník. Co stačí uběhat většinou zachrání. Přihrávka mu sice leckdy nevyjde, ale v poli je přeci 22 hráčů a jeden z nich se k balonu vždycky dostane.
Náš brankář Milan, honosící se přezdívkou Mejdlo, je ovšem muž na svém místě. Dovede tvrdě řídit obránce, má předvídavost, je zkušený. Chybou snad je, že hrají-li kluci na polovině soupeře, okamžitě se za nimi vydává daleko za šestnáctku – zřejmě aby lépe viděl. Pak se vrací úprkem do své svatyně, většinou při tom křižuje soupeře a upřeným pohledem ho přemlouvá k odevzdání míče. Prostě za jeho záda se dostanou jen náhodné střely nebo nečekaná a nechytatelná střela našich. Občas nám dokonce s Gumou předvedou napínavou podívanou, kdy jeden druhému odkopává míč, až ho nakonec soupeř pošle do autu těsně vedle branky. Rezerva Mejdla tkví ještě v tom, že výkopy z jeho levačky poměrně často koketují s postranní čarou a marná bývá snaha pravého křídla Zdeňka, neboli Pítrse, který s plachým klukovským úsměvem pak loví míč z autu. Aby napravil chybu brankáře, snaží se pomocí své houževnatosti a rychlosti obsadit najednou hned dva hráče soupeře. Při jejich špatném rozestavení, věřte nebo nevěřte, se mu to párkrát i podařilo. To pak s míčem vyrazí, křížným pasem pošle dopředu Roberta, jemuž se okamžitě uvolňuje nejméně jeden další útočník, zpravidla to bývá David, který je hrotem útoku. Robert ale tento jev nevidí či nechce vidět a začíná své odvážné slalomové vystoupení. To je však zpravidla přerušeno faulem protihráče, jenž je zmaten, někdy až rozzuřen bleskurychlým kmitáním Robertových nožiček. Často to bývá faul již bez míče, neboť míč Robert v té rychlosti za sebou zapomněl. Ještě, že David s nimi hraje už druhou sezónu a Roberta dobře zná. Při kličkovém sólu ho bedlivě sleduje a hřeje se nadějí své příležitosti, neboť přihrávky se jen tak nedočká. Dostane-li se k zapomenutému míči v okolí šestnáctky, ožije a vzpomene si na léta žákovská, prožitá ve Spartě a předvede mým očím nevídanou podívanou, která končí radostným křikem a jásáním. Jakmile ze šesti takovýchhle příležitostí dá konečně gól, okamžitě zapomenu na chvíle předtím, kdy se pomalu procházel po hřišti a míči věnoval pouze inteligentní pohledy. Krajní záložník Miloš se dobře uplatňuje proti tvrdému soupeři a nemá-li za sebou náročnou oslavu či zabijačku, dovede zahrát skvěle.
To je asi charakteristika naší jedenáctky, která však zdaleka není vyčerpávající. Mnoho hráčů se totiž cítí býti již fotbalově přestárlými a snad právě proto máme spoustu náhradníků, o kterých se jako o náhradnících vlastně mluvit nedá. Hrají prostě tehdy, je-li potřeba a dostaví-li se.
Jirka Bělka je vyspělý technický hráč, který díky své větší hmotnosti, sám sebe často neposlechne. Zaskakuje pro svou jemnou taktiku kohokoli v době, kdy už máme značný náskok. Pavel, zvaný Čenda, dlouhonohý čerstvě ženatý obránce velmi rád a často velmi dobře zaskakuje zraněné a měl by se již honosit titulem „zasloužilý náhradník“. Totéž se dá říci o Tomášovi – Lepenkovi, koncovém to hráči, který svou údernou sílu bohužel lomí dvěma, protože ji, pro pobavení diváků, používá specielně na zemi.
Nejen staré anglické hrady, ale i naše mužstvo má svou záhadnou postavu. Někdejší pravý obránce Jarda, řečený Dub, své sportovní vlohy v poslední době dost rychle utopil a pohybuje se nyní kolem hřiště v předčasné nachýlené pozici. Zřídka ještě nastupuje, většinou se omezuje pouze na samaritánskou službu pivního distributora při utkání a po něm. Rádoby trenér Láďa, zvaný Moric, trpělivě a neúnavně šlape při zápase za čarou a vydává zcela nedokončené a málo povzbudivé příkazy svým svěřencům, přičemž dokáže usměrňovat i své dva synky a rozčilovat ostatní přihlížející, někdy i rozhodčího. Také máme jednoho z nejpoctivějších pomezních, pana Pospíchala, který mává ofsajdy opravdu tehdy, jsou-li, což je v případech, kdy postihuje domácí, všem příznivcům Jiskry, zejména Karlovi, zcela nepochopitelné.
A pak jsou tu ještě manželky, milenky, maminky a tatínkové, dědečkové, babičky, kamarádi a další příznivci. Jedeme-li hrát ven, hostitel se třese už při obsazování tribuny a zvláště, ozve-li se po prvním hvizdu rozhodčího Míťovo hromové: „OLDŘICHOV JEDÉÉÉM!!